Skialp Crans Montana - na lyžích mezi nebem a zemí
Skialpinismus je nejpřirozenějším způsobem pohybu na lyžích v horách, je vyváženou kombinací výstupů a sjezdů, útrap i blaha, vytrvalé trpělivosti a bouřlivých odměn. Trpělivost, cílevědomost, velkou fyzickou kondici, ale i zkušenost v pohybu ve vysokých horách si vyžadují nelehká stoupání, kdy je často potřeba zatnout zuby a sladit dech s rytmem svých kroků, které zvolna míří k vrcholu. Během úmorného výstupu se hlavou honí nejrůznější myšlenky, vzpomínky, představy. Závratné pohledy zpět do údolí jsou snad to jediné, co skialpinistovo srdce během výstupu potěší.Avšak i zdánlivě nekonečný sled kroků a těžknoucí batoh na zádech má svůj konec: Dobytí vrcholu či dosažení horského sedla vlastními silami je tak silný emotivní zážitek, že jej lze jen těžko vyjádřit slovy. Každý ten svůj “vrchol” prožívá jinak. Společné těmto prožitkům je fakt, že člověk jakoby z ničeho nic nabude nových sil a chuti pokračovat. Vrchol je vítězstvím nad sebou samým, je průnikem do drsné reality hor a přiblížením se Bohu touto cestou. Údolí, vesničky i celý svět leží kdesi dole, maličký, pomíjivý. Zde, mezi nebem a zemí, člověka osloví všeobjímající pocit souladu všeho se vším, atmosféra klidu i nevyslovitelná radost tohoto okamžiku. A následuje sjezd dolů neporušeným terénem. Pro lyžaře nejfantastičtější zážitek na světě. Oblouk střídá oblouk, vznikající křivka v panenském sněhu je jakýmsi osobitým podpisem, který má právo smazat až další sněhopád. Pravý požitek předpokládá zvládnutou techniku jízdy na lyžích v neustále se měnícím terénu s nečekanými přechody kvality sněhu. A navíc je fyzická náročnost jízdy v hlubokém sněhu s lyžováním na sjezdovce nesrovnatelná. Ke všemu ještě přistupuje nebezpečí lavin a ledovcových trhlin, které obzvláště v zimní zasněžené krajině, rozezná stěží i zkušený horal. Tím se skialpinismus stává bonbónkem pro úzký okruh dobrých lyžařů a skutečných milovníků hor.
Je konec března, z údolí sníh již zmizel, ze sjezdovek světoznámého lyžařského střediska Crans Montana zčásti také, ale úplně nahoře, na úbočích i vrcholech okolních třítisícovek, tam se drží. Předpověď počasí slibuje značné oteplení. Odpolední sníh tudíž na sjezdovkách neposkytuje žádné zvláštní potěšení a pro skialpinisty představuje dokonce lavinové nebezpečí. Vyrážíme proto brzy ráno, abychom mohli využít hned první kabinové lanovky do horní stanice Plain Morte, do výšky 3000 m n. m. Byly to jediné bez námahy získané výškové metry za následující tři dny. Naši skialpinistickou túru zahajujeme příjemným sjezdem po okraji mírného, poměrně rozlehlého ledovce. Sníh tvoří na tomto jižním svahu, který na včerejším slunci nepochybně “tekl”, ledovou krustu. Naštěstí je tak silná, že se nepropadá, a nám umožňuje nabrat rychlost pro výjezd do protisvahu, až do blízkosti úzkého, zasněženého sedla, vklíněného mezi strmé skály. V tomto průsmyku se ocitáme na rozhraní dvou horských světů: za sebou necháváme lyžařské tratě Crans Montany, ale i celý masív Mont Blancu, který vystupuje jako přízrak z ranní mlhy nad údolím Rhôny. Podobně neskutečně se jeví hradba hor, která se otevřela před námi: poznávám tmavou siluetu pyšného Matterhornu, vlevo od něj Weisshorn dále Dufourspitze vedle Domu, na něž pak navazuje skalnatý hřeben, končící mohutným ledovcem. Toto jedinečné panorama tvoří kulisu parádnímu žlebu, kterým asi dva kilometry sjíždíme. V jeho dolní části se po naší levé straně otevírá další zasněžené údolí, sevřené tmavými skalami a končící strmým svahem pod vrcholem Schwarzhornu, které se při následujícím výstupu s tuleními pásy na lyžích bohužel nevyhneme. Dopolední slunce již má pořádnou sílu, a tak u nejbližšího plochého kamene měníme propocené svršky. Výstup na Schwarzhorn trval necelé dvě hodiny. Na kótě 3100 metrů n. m. si podáváme ruce. Zdravíme trojici mladíků, kteří vrchol právě opouštějí. Jsou na túře již druhý týden, pochvalují si dopolední sníh a překrásné počasí. Vzájemně si přejeme příjemný sjezd. Je čas oběda. Z plátěného pytlíku vytahujeme chléb, domácí špek a zralý sýr. Není to stylové? Mlčky hledíme do údolí a hlavou se nám honí myšlenky o moci hor, pokoře lidí, klademe si otázky, začínající slůvky “jak” a “proč” a téměř vždy se nám hory odpoví. Sjezd severní stěnou je báječný. Třpytící se ledové střípky pod sebou skrývají hebký sníh, svou lehkostí připomínající prašan. Krátké oblouky prokládáme delšími, potom zase krátkými, prostě jak se nám chce. S respektem se vyhýbáme ledovcovým trhlinám a pokračujeme v lehkém rytmu oblouků. Sem tam, sem tam, hop hop, hop hop. Ze zdola fotografuji stopy našich lyží ve sněhu. Tento motiv mě fascinuje. Ty vlnovky v sobě skrývají vše. Jak jednoduché... Jak geniální! Ještě na několik výškových metrů potřebujeme tulení pásy. Náš dnešní cíl, chatu Lämmeren Haus (2507 m) jsme viděli již z ledovce. Teď stojíme před ní. Asi tucet skialpinistů relaxuje na prosluněném zápraží. Vychutnávají dnešní zážitky, výkony i pivečko. Někteří si čtou, jiní podřimují, malá skupinka živě debatuje a ukazuje přitom na okolní vrcholy. Atmosféru cíle túry dokreslují páry lyží, zapíchnuté před chatou do sněhu, a lyžáky, ledabyle vystavené slunci. Po páté hodině odpolední se s ustupujícím sluncem začíná ochlazovat a lyžaři se přesunují do jídelny. U večeře se znovu rozproudí diskuse, témata se točí kolem lyžařských túr, které kdo absolvoval anebo plánuje a také kolem té dnešní, kudy kdo přišel a jaké to bylo. Venku se stmívá a za maličkými okny začínají splývat kontury hor. I naše dvě vlnovky, které jsem po očku sledovala, se ztrácejí.
Nazítří vstáváme před rozedněním. Před chatou vstřebáváme atmosféru východu slunce, jehož paprsky slunce nejvyšší vrcholy kolem nás a zbarvují je jasnou červení. Po vydatné snídani vyrážíme. Ani jsme včera nesundali pásy z lyží, neboť dnes se jde rovnou do kopce. První kilometr je mírný, potom odbočujeme do úzkého skalnatého údolí, které nás vyvede na ledovec. Odsud rozpoznáváme v dálce naše včerejší stopy mezi ledovcovými trhlinami. Oba ledovce prý byli ještě před třiceti lety spojené. Dále sledujeme zaváté stopy poměrně strmým svahem do mělkého sedla uprostřed hřebene hor, který naše údolí zcela uzavírá. Vázání posouváme do maximálního úhlu a nasazujeme na ně stoupací železa. Na úvod musím domluvit tělu, aby se smířilo s námahou i s nadmořskou výškou a nebránilo mi v pravidelných krocích. Zaskakuje mě náročnost otoček na konci každého traverzu. Krátká přestávka. Dívám se nad sebe, kolik metrů ještě chybí. Pod vrcholem mě děsí lavinové pole. Prý je včerejší a nemělo by se uvolnit před druhou hodinou odpolední… Na řeči není čas. Těch 700 výškových metrů slovy neobelstíme. Na každém kroku nás doprovází výhledy a neopakovatelná atmosféra okamžiku: sluncem zalité štíty kolem nás, bílé i tmavé obrysy hor vystupují z ranní mlhy v několika řadách za sebou nad údolím Rhôny. Ocitáme se na vrcholu. Potřeseme si rukou, vyfotografujeme se u vrcholového kříže Grossstrubelu s kótou 3243 m a s malým výřezem tohoto panoramatu. Grossstrubel tvoří začátek dlouhého, místy velmi úzkého hřebene, který přerušují čtyři vrcholy, z nichž poslední, Widstrubel, měří rovněž 3243 m. Vydáváme se po tomto zasněženém hřebeni, oddělujícím svah, po němž jsme přišli, od skalnatého srázu nad lyžařskými středisky Adelboden a Lenk. Vlevo od nás se vypínají Walliské Alpy, vpravo Bernské. Střídavě sjíždíme a vystupujeme vždy cca. 150 výškových metrů, což představuje neustále strhávání a lepení pásů, a díváme se kolem sebe i pod sebe a jsme rádi, že netrpíme závratí. Na Wildstrubelu nám opět z dálky kyne Mont Blanc. Zdánlivě ideální místo na oběd. Jenomže fičí ledový vítr a tak míříme do závětří. Z vrcholu sjíždíme netknutým svahem s jediným přáním: aby nikdy neskončil... Závětří nacházíme o 400 výškových metrů níže, na kraji ledovce Plain Morte. To je ten, na jehož druhém konci jsme včera začínali. Oblíbený plátěný pytlíček skrývá k dnešnímu obědu ještě jedno překvapení: lahvinku walliského vína. Přes ledovec Plaine Morte běžíme několik kilometrů jako na běžkách. S pásy vzápětí zdoláváme závěrečné převýšení na Weisshorn (2948 m), na jehož úpatí z druhé strany se krčí naše chatička. Jmenuje se Wildstrubelhütte a je tak jednoduchá a malá, že bych v ní očekávala spíše Sněhurku a sedm trpaslíků, než tři drsné vousáče, kteří se právě zouvali z lyžáků na maličké terase. Jsou dvě hodiny odpoledne, před námi spousty času pro odpočinek, rozjímání, povídání. Jak je ve čtyřjazyčném Švýcarsku běžné, hovoří každý jinou řečí a odpovědi dostává bez překladu zase v jiném jazyce.
Chatařovy dcerky rozeznají, s kým se mohou bavit německým, s kým francouzským dialektem a s kým spisovnou němčinou. K hlavním vymoženostem této stařičké chaty, ležící ve výšce 2793 m n. m., patří elektrický proud, který sem byl sveden teprve před dvěma lety od vojenských budov na vrcholu Weisshornu. Využívá se pro osvětlení, přitápění v jídelně a k rouzpouštění sněhu. Jiná voda zde totiž k dispozici není. Aby byla zajištěna její nezávadnost, žádají nápisy návštěvníky, aby “na malou” chodili před chatu k tyči s nápisem “pisoir”, “na velkou” do budky na skalním ostrohu, vzdálené asi 150 m, a ponechali tak sníh za chatou na vodu. Že se tu člověk neumyje, je zcela jasné a krom toho obvyklé na většině horských chat. Na noc nás zůstává osm: kromě nás dvou ještě tři důchodci z Anglie, kteří každoročně na skialpinistických túrách tráví 14 až 16 týdnů a po zbytek roku své poznatky sepisují a vydávají knižně pro Alpský spolek ve Velké Británii, a tři mladí Švýcaři, kteří o Čechách vědí pouze to, že tam žije jejich známá Petra, která je ”náhodou” mojí kamarádkou z dětství…
V noci mi opravdu nebylo teplo, ale při každém probuzení jsem se ujišťovala, že tak, jak po výstupu vždy následuje sjezd, dočkám se po mrazivé noci přívětivého rána. Časně zrána vystupujeme zpět na vrchol Weisshornu, za nímž se dostáváme do nádherného kuloáru. Kreslíme dnes první stopy. Za krátkým stoupáním již vidíme hluboko pod námi lyžařské středisko Crans Montanu. Nikterak nespěcháme, naopak volíme zajížďku, díky níž jedeme stále mírně skopce snad nekonečně dlouho. Kabinovou lanovku na Plaine Morte máme na dohled. Oddalujeme střet s civilizací a usedáme na práh opuštěného srubu. Necháváme v našich myšlenkách a srdcích doznít zážitky z naší túry.
Slova jsou zbytečná…
Irena Špringlová pro Lidé a země
13.09.2012
Fotogalerie
Registrace k odběru novinek
Doporučujeme
